Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Žádný z módních návratů k filmovým klasikám let 80. neměl takové opodstatnění jako právě „Tron“. Původní snímek z roku 1982 patří mezi vizionářské a dnes tolik oblíbené virtuální světy mu vděčí za mnohé. I když technické řešení nabralo za ta léta spoustu vrásek, sci-fi zapomenutého režiséra Stevena Lisbergera dodnes potěší nadčasovými nápady a výtečným vizuálem, který předběhl dobu. Nová verze má v tomto ohledu ruce volné a hřiště mnohem širší. Triková kouzla otevírají pro „Tron: Legacy“ zcela novou dimenzi, v níž se může stát nekorunovaným virtuálním králem…
V roce 1982 se programátor Kevin Flynn nedopatření propadl do nitra počítače a svedl lítý souboj s uzurpátorským kontrolním programem. O několik let později už jako slavný a zámožný ředitel softwarové firmy Encom beze stopy zmizí a zanechává za sebou megalomanské projekty a malého syna. Ten vyrůstá ve stínu otcova odkazu a stává se z něj rebel a člověk s nechutí k zodpovědnosti. Jednoho dne ho však tajemný vzkaz přivede do legendární otcovy herny a odtud už je jen krok do virtuální říše zvané The Grid, kterou tentokrát ovládá diktátorský program Clu, dokonalostí posedlé alter-ego Kevina Flynna.
Joseph Kosinski, mladá krev v žoldu Walt Disney Pictures, využívá vrchovatě všechna kouzla, která mu současná CGI technologie nabízí. Svět „Tron: Legacy“ je plný oslňujících odlesků, světelných kontrastů a efektních zrcadlení. Jako hříčku imaginace ho tvůrce využívá k efektním soubojům se světelnými disky, akrobatickým kouskům, efektním honičkách na futuristických motorkách. Je však s údivem, jak málo nový „Tron“ ke svému předchůdci dodává. Vylepšuje ho ve všech technických ohledech, ale jinak pouze těží z jeho vizionářského designu. Zatímco originál udivoval mnohdy neumělým, ale nápaditým provedením, novinka je dokonalá, ale zároveň sterilní a chladná. Fixuje se na řemeslnou brilanci a spektakulárnost, ale jaksi ji uniká ta skutečná magie – magie nápadu.
Impotentně působí i scénář, který míchá řídkou zenovou omáčku s nápady pilně kradenými z filmových klasik science fiction. „Tron: Legacy“ jakoby doháněl zameškaný čas. Oslňuje robotickou spartakiádou ve stylu „Star Wars“, pošilhává po filozofické vrstevnatosti a stylistice „Matrixu“ a hlavního hrdinu i některé epické momenty „temné závratě“ snaživě opisuje z netopýří ságy Christophera Nolana. Kosinski svou snaživou fascinaci velkými vzory sice dokáže spektakulárně prodat, ale jeho svět je jen oslnivá textura nedokonale natažená na vypůjčené kostře.
Nejvíce se nezkušenost tvůrce podepisuje na postavách. Jeff Bridges se z hyperaktivního mladého blázna změnil v otravného zenového mudrce, jednou se zablýskne milou „virtuální dudeovinou“, ale humor mu jinak scénář zcela upřel. Jeho omlazená počítačová verze má děsit svým dokonalým retušovaným chladem, ale namísto toho zcela postrádá jakoukoli démoničnost. Obzvlášť, když ho z hlediska prkenné retuše s přehledem trumfuje Garrett Hedlund jako Flynn jr., který si celý film mylně vyložil jako reklamu na luxusní parfémy a zatvrzele smyslně krabatí čelo.
I když se horlivý novic „Tron“ snaží prosadit mezi špičku a dokázat, že je blízkým příbuzným filmu vskutku zásadního, jablko padlo daleko od stromu. Vousatému předkovi tenhle vypulírovaný krasavec čest nedělá. Prohrává s ním totiž ve všech kategoriích krom té, ve které ho kvůli neúprosnému pokroku porazit musí. Díky chabé letošní konkurenci se ale prosadit dokáže, přinejmenším jako audiovizuální lahůdka.
Na rok 1982 originální myšlenka nahlédnout do nitra počítačového systému a zmaterializovat ho v podobě stylizované reality, kde se programy podobají lidem a jejich svět je geometrickou a barevně výraznou mutací toho našeho. „Tron“ už možná zastaral v technickém ohledu, vždyť ta jeho počítačová grafika je kdesi na úrovni herních automatů, ale rozhodně nezastaral z hlediska myšlenkové svěžesti a filmařské nápaditosti, s jakou Steven Lisberger lámal hranice možností a nabízel divákovi vzrušující myšlenku paralelních světů programů a uživatelů, které se prolínají více než si dovedeme představit. Film táhne na vlně sarkasmu vtipný neurotik Bridges a mnoho nápadů a řešení se má dodnes čile k světu (však z nich „Tron“ Legacy“ také s chutí těží). [8/10]
Blyštivá a svištivá disco stylovka, na které si Disney očividně testuje možnosti nového sci-fi produktu pro všechny. Výsledek je mnohem méně záživný a nápaditý než originál z roku 1982. Technologie berou filmařům průbojnou imaginaci. U Josepha Kosinského to bohužel platí, neboť jeho TRON: LEGACY je jen půjčka bez oplátky.
6 / 10
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2010 Stopáž: 124 min.
TRON LEGACY
[USA 2010]
Režie: Joseph Kosinski Scénář: Edward Kitzis, Adam Horowitz Kamera: Claudio Miranda Hudba: DAFT PUNK Hrají: Garrett Hedlund, Jeff Bridges, Olivia Wilde, Yaya DaCosta, Michael Sheen, Bruce Boxleitner, Serinda Swan, John Hurt, Beau Garrett, Thomas Bangalter a další
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.